Demokracie – prezidentská, parlamentní, sociální a váhající

Prezident Zeman svévolným jmenováním premiéra mimo strany zastoupené v　Poslanecké sněmovně vyhrotil už beztak složitou politickou situaci.

Fakticky nastolil otázku, která je řádově jinde než všechny ostatní aktuální problémy. Nyní opravdu nejde o sazbu té které daně, o parametry důchodového systému nebo o činnost či nečinnost policie a justice.

Jde o to, zda ještě stále v　této zemi platí principy naší ústavy. Zda ještě stále moc vlády vychází z　parlamentní většiny. A nebo zda si Sněmovna nechá vnutit prezidentskou vládu. Jinými slovy zda této vládě nakonec vyjádří důvěru (možné je všechno).

Úvahy o tom, proč nepodpořit Rusnokovu vládu, pokud přijde se „správným“ programem, jsou úvahami mimo podstatu problému.

Stejně tak za současné situace volat po předčasných volbách jsou legitimizováním bezprecedentního kroku, který udělal prezident Zeman. Koho by za premiéra jmenoval po nich? S　ohledem na průzkumy veřejného mínění by mohl jmenovat prakticky kohokoli.

Jediným možným krokem Sněmovny v　současné době je vyčkat jmenování vlády a vyčkat na žádost o vyslovení důvěry.

Než toto nastane, mělo by být v　zájmu všech sněmovních stran spojit síly na obranu parlamentní demokracie. Poté všemi hlasy proti návrhu na vyslovení důvěry dát jasně najevo, že prezidentská vláda do našeho ústavního pořádku zatím nepatří.

Je to čas zkoušky pro politické strany, zda dokáží obhájit svůj prostor, který jim tradičně patří.

Je jistě možné diskutovat o jiném ústavním uspořádání naší země. Otázkou je, zda má v　našem středoevropském prostoru jiný systém politiky s　omezeným vlivem politických stran tradici a perspektivu.

Ano, demokracie s　politickými stranami je zdlouhavá, pletichářská, nesrozumitelná, neefektivní. Ovšem vždy, když byla demokracie uskutečňovaná prostřednictvím politických stran v　minulosti nahrazena pokrokovějším společenským řádem, zůstala po něm krev, násilí a totální rozvrat.

Politické strany a nejenom ty zastoupené ve sněmovně by krok prezidenta Zemana měly vzít i jako příležitost, nebo chcete-li poslední varování. Měly by sebrat veškerou sílu a odvahu (pokud ještě nějakou mají) a jasně ukázat, že roli, kterou jim naše ústava zatím ještě přisuzuje, jsou schopni společně vykonávat. Byť jednou jako vláda a jednou jako opozice.

Sílu a odvahu doporučuji projevit uzavřením velkorysé dohody na stabilní vládě, která dokončí volební období, z　něhož reálně zbývá necelý půlrok (nepočítám prázdniny a horkou předvolební kampaň). A je vcelku lhostejné, zda půjde o vládu dvou nejsilnějších stran, nebo více stran nebo o vládu menšinovou s　tolerancí a kontrolovanou silnou opozicí ve Sněmovně. Málo platné, prezident vcelku racionálně požaduje vyšší než kartu než 101 podpisů pět minut po dvanácté. Příliš nevěřím, že by širokou shodu 130 a více poslanců prezident za stavu Rusnokovy vlády bez důvěry, pominul.

Tato „smířená různost“ zajistí i určitou férovost následných voleb. Vědomí jakési vyšší společné odpovědnosti nedovoluje vykopávat příkopy na život a na smrt.

Zatím z　počínání prezidenta nejvíce tratí ČSSD. Jejich čekání na ideální možnost vládnout samostatně a většinově nevyšlo v　r. 2010 a nevyjde ani v dalších volbách, ať budou kdykoli. Český volič měl vždycky tendenci vyvažovat svými hlasy volební průzkumy. Navíc aktuálně předváděná váhavost až připo… vedení ČSSD není sympatická obecně, a v　politice už vůbec ne.