Mám na mysli svobodu

Až skončí letní horka a doba dovolených, vrátí se naše Poslanecká sněmovna k projednávání zákonů a jejich novel. Na stole jich mají rozpracováno momentálně asi 560.

Jistě bouřlivě a z různých stran se bude přetřásat elektronická evidence tržeb, registr smluv veřejných institucí, majetková přiznání a prokazování původu majetku, regulace hazardu, trestnost daňových zločinů již ve fázi přípravy, přesnější pravidla možností odposlechů telefonů.

Není to výčet konečný, ale vybral jsem ty, které automaticky předpokládají, že vybrané skupiny obyvatelstva jsou a priori podvodníci, které je třeba permanentně sledovat. A ještě k tomu předkladatelé zákonů tvrdí, že jejich návrhy jsou a budou vlastně ochranou poctivých před nepoctivými a že poctiví se nemají čeho bát. To je podle mě nebezpečná lež, byť v hezkém obalu.

Jestliže zaevidujeme prodej každého kopečku zmrzliny, zdokladujeme majetek každého politika, zveřejníme všechna úřednická lejstra a odposlechneme každý telefonický hovor, myslíte, žeBUDE LÍP? Já jsem si jist, že nebude.

Hazard se přesune do černé ekonomiky, živnostníci v lepším případě udělají totéž, v horším skončí, majetky se přesunou na příbuzné, případně do offshorů. Z prokazování příprav na nekalosti se stanou nekonečné právní bitvy. Počet odposlouchávaných hovorů a tím i riziko jejich zneužití se zvýší. Registry smluv a různé další nekonečně rozklikávací aplikace budou stát spoustu peněz, přičemž už dnes je zřejmé, že tyto možnosti využívá jen velmi malý počet občanů (spíše však aktivistů a nátlakových skupin) a bez uvedení souvislostí jsou to lehce zneužitelné nástroje v rámci politického nebo obchodního soupeření.

A navíc bývá zvykem, že každý zákon si vyžádá „výjimky hodné zřetele“, které původní úmysl zamlží nebo úplně zvrátí. Jak to dopadlo na Orwellově Farmě zvířat? Jeden ze základních postulátů zněl: „Všechna zvířata jsou si rovna“. V závěru příběhu měl tento postulát zlomový dovětek: „…ale některá zvířata jsou si rovnější“.

Každý zákon je vlastně vyjádřením nedůvěry v přirozené lidské konání. Čím méně důvěry ve společnosti, tím více zákonů. Česká společnost nepotřebuje více zákonů, ale více důvěry. Úkolem politiků, poslance nevyjímaje, by mělo být posilování důvěry nikoli generování nových a nových zákonů a jejich novel.

Je empiricky dokázáno, že korupci se právě nejvíce daří tam, kde existuje změť zákonů předpisů a nařízení. Myslím, že více než Legislativní radu (a úřad) vlády potřebujeme úřad na zjednodušování legislativy a likvidaci výjimek z předpisů. Pro začátek by mohlo platit jednoduché pravidlo: Každé ministerstvo nebo poslanec, který navrhne nějaký nový zákon, by měl za povinnost navrhnout 2 jiné zákony ke zrušení.

Jenže co s tím páni poslanci, když je podepsaná nějaká koaliční smlouva, je nějaké programové prohlášení vlády, nějaký legislativní plán práce a do toho si občas ještě něco přidá „Brusel“? A navíc v koalici, kde socialisté bytostně věří na model řízení společnosti skrze legislativu upravující každou životní situaci do nejmenšího detailu a druhý koaliční partner má ideu řízení státu jako firmy, což ve svých důsledcích totéž znamená totéž.

Budiž spravedlivě řečeno, že snaha každý moment života společnosti legislativně ošetřit do nejmenších detailů nepřišla až s touto vládou. Tento myšlenkový koncept se začal realizovat zhruba od druhé poloviny 90. let a nic se na něm nezměnilo ani za tzv. pravicových vlád po roce 2006. Pouze se ten „vlak nedůvěry“ za této vlády stále a stále nebezpečněji zrychluje.

V prvním odstavci jsem uvedl několik návrhů zákonů. Každý z nich můžeme podrobně analyzovat a diskutovat v každém jednotlivém ustanovení, v každé jednotlivé větě. Ale povinností zákonodárce je také vidět přes jednotlivé stromy celý les. Proto je možná podstatnější vnímat i širší přínos zákonů pro společnost. Komu a proč slouží? Opravdu všem nebo jen nějaké zájmové skupině? Jaký bude jejich reálný dopad? Je vůbec šance, že budou přirozeně respektovány a dodržovány bez rozsáhlého kontrolního a represivního aparátu? Nepřinesou spíše než pozitivní efekt více nedůvěry mezi lidi a rozklad pospolitosti společnosti? Právě hledat odpovědi na tyto otázky jsou podle mě odpovědností poslance zákonodárného sboru, a to bez ohledu na momentální stav a rozpoložení vládní koalice.

Jistě je nesmírně těžké hájit svobodu soukromí a podporovat spíše budování atmosféry důvěryhodnosti a sounáležitosti než vytváření represivních zákonů tváří v tvář nepravostem – daňovým únikům, telefonickým dohadování různých nemorálních až odporných kšeftů a handlů. Svoboda jednotlivce je vždycky slabší hráč, protože je v ní ukryta i odpovědnost a bohužel v ní je i prostor k nepravostem. Avšak lidská svoboda a touha po ní vítězí dlouhodobě.

Firma se řídí prostřednictvím finanční motivace a prostřednictvím různých vnitřních předpisů a pravidel. Když selže jedno nebo druhé, řešením je vyměnit některé zaměstnance. Dokonce lze vyměnit i všechny zaměstnance. Stát se řídí podobnými nástroji, jen jinak pojmenovanými (zákony, daně, dotace…). Ale stát nelze řídit jako firmu právě proto, že nelze vyměnit občany. Když přestane být státní mocí respektován přirozený řád vazeb a vztahů mezi lidmi, když se státní moc svým občanům příliš vzdálí, dříve nebo později to bývá naopak. „Zaměstnanci“ vymění „majitele“.

Komunisté by o tom mohli vyprávět.